V sobotu vystoupil na pódiu pražské Tipsport arény světoznámý armádní soubor Alexandrovci. Interpreti písní jako je Kalinka, Oči čjornyje či Svatá válka. Jejich vystoupení ale provázela ostrá nepřátelská kampaň.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu souhlasit s Karlem Gottem a stydět se za Vladimíra Mišíka a Davida Kollera. Je mi smutno z lidí, kteří si sami prožili zákaz vystupování, že podporují cenzuru jiných. Možná nevědomě přispívají k tomu, proti čemu jsme demonstrovali v roce 1989 – svobodě projevu. Demokracie je právo vyjádřit opačný názor. Rád bych těmto umělcům připomněl Voltairův výrok: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“
Každý by měl mít právo, říkat (zpívat, recitovat) co chce. Tak je vnímána i naše svoboda slova v naší společnosti. Problém je, že nepohodlné názory nemají kde zaznít. Společenský diskurz a sklon většiny médií je silně protiruský a tak už teď dochází i na takovéto absurdity. Například ve včerejší reportáži publicistického pořadu 168 hodin na ČT 1, zazněly převážně výroky proti vystupování Alexandrovců. Mezi umělci to bylo víceméně vyrovnané (proti právě Mišík a Koller, pro Urbanová, zprostředkovaně Gott a Vondráčková). Nehledě na název reportáže – V týlu nepřítele, mezi politiky a „odborníky“ už byl ale poměr zásadně nevyrovnaný (jen proti Černochová, Blažek, Romancov). Nejvíce mi vadí, že politici vůbec komentují, kdo by měl nebo neměl s kým vystupovat. Nechte umění umělcům!
Podobně jako kdysi v případě Plastic People of the Universe není veřejnosti příliš podrobně zprostředkováno, co Alexandrovci zpívají. Paní Černochová z ODS má pravdu - lidé mají opravdu krátkou paměť. Zřejmě už si sama nepamatuje legendární článek v magazínu Komunistické strany Československa Tribuna z 23. 3. 1983 s názvem „NOVÁ“ vlna se starým obsahem. Nyní se nás s pomocí dalších „odborníků“ snaží přesvědčit, jak nebezpečné je hudbu Alexandrovců poslouchat, nebo se k ní jenom přiblížit. Pozor! Umění jako zbraň hromadného ničení. Nabít Cohenem! Pal! Hallelujah… Jestli neustoupíme, použijeme Abbu! Taková šaškárna stěží hodná projevu starostky zapadlé vísky při místní tancovačce zazní v hlavním vysílacím čase na veřejnoprávním kanále, tedy za naše peníze. Děkuji za tento „dezert“. (Z)vracím.
V roce 1989 na podzimním festivalu folkové hudby ve Svojšicích u Pardubic byla nálada tak otevřená a kritická, že zaznělo z úst vystupujících umělců mnoho ostrých slov. Cestou z koncertu na vlak jsme pak v polích vykřikovali protistátní hesla. Prosím pana Štětinu (bývalého člena KSČ https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_%C5%A0t%C4%9Btina), paní Černochovou (vzhledem k jejímu relativně mladému věku asi už nestihla vstoupit ani do SSM, ale nevím, jak by se profilovala nebýt revoluce) a další „rusobijce“, aby mě nechali samotného rozhodnout, co si mám myslet a co chci poslouchat. Na koncertě jsem bohužel nebyl, ale častování posluchačů kolaboranty je hrubá urážka.
Je jedno jestli propaganda udělá z hudebníků „kulturní diverzanty buržoazie“ nebo „součást ozbrojené moci okupantů“. Stejně tak je jedno, jestli tyto výroky prohlásil kdysi funkcionář strany nebo dnes současný komunální politik či europoslanec. Někteří lidé se uchytí v každém režimu. Vždy jsem těmito individui pohrdal.
