Minulý týden proběhla v obchodním řetězci Lidl akce Retro týden. Zákazníci si mohli nakoupit výrobky s obalem připomínající socialistickou minulost. Jakou zkušenost jsem si jako spotřebitel odnesl z této konzumní reminiscence?
Zúčastnil jsem se této akce z pohnutek ryze osobních. Se ženou jsme si za svobodna na cyklistických zájezdech po středomoří pochutnávali v kempu na Lančmítu (či Luncheon meatu) a jako dítě jsem tuto konzervu (ještě jako originál z Číny) s chutí baštil s rodiči na dovolené v Jugoslávii. Dnes se těmto výrobkům spíše vyhýbám, ale pohled na dávno nepoužívaný obal zaplavil mé chuťové receptory vlnou nostalgie.
Mimo zmíněný masný výrobek se v tomto řetězci nabízely i další produkty v obalech vzbuzujících sentiment. Podlehl jsem tomuto vábení Sirén a zakoupil další z těchto produktů v retro obalech. Mléko v sáčku, Hermelín, Rumové pralinky, Vitacit, Arizonky, piškoty, arašídové křupky, Vineu a mýdlo s jelenem. Jen ten Lančmít neměli. Byl to druhý den akce a následně jsem navštívil ještě další prodejny, ale nesehnal jsem ho už nikde. Dalo by se říci: „jen se po něm zaprášilo“. Nemohu tedy posoudit jeho kvalitu, a zda by retro obal v souvislosti s výslednou chutí zafungoval jako jakýsi placebo efekt. Jedno je jisté. O složení výrobku jsem si nedělal iluze. Receptura jistě původní nebyla a výrobce ze Slovácka konzervy naplnil současným masovým separátem, glutamátem a pojivem. Podobně jako na lančmít vzpomínám na kvalitní játrovku ve střívku, která držela konzistenci a chutnala po játrech. Oblíbená svačina do školy. Vyráběla se v Masokombinátu Čakovice. Dnes už se taková dobrá nekoupí.
Z obchodu jsem si kromě nostalgické kolekce potravin odnesl i zcela nenostalgický dojem. Ve druhé z prodejen tohoto řetězce, usilujíc o zakoupení kýženého (a vyprodaného) Lančmítu, jsem vystál frontu s jedním kouskem Rumových pralinek jako náplastí na duši. Ve chvíli, kdy jsem žmoulajíc dvacetikorunu už konečně chtěl tento spotřební ráj opustit, jala se pokladní doplňovat drobné do pokladny. Na mojí poznámku, jestli to nemohlo chvilku počkat, se na mou hlavu snesla snůška výtek. Jak si na „obyčejné“ prodavačky každý vyskakuje a tak. Neměl jsem v úmyslu ztrácet další čas pří, tak jsem odešel z pocitem dokonalé socialistické iluze.
Ještě se mi vybavila jedna podobnost se socialistickým obchodem. V prodejnách této firmy se nabízí i oblečení. Jelikož mám děti a oblečení je drahé, využíváme akčních nabídek na poměrně kvalitní a levné dětské oblečení. V okamžiku otevření obchodu se o tyto věci strhne doslova boj. Nejsem znalec bojové strategie, tak se těchto loveckých výprav dobrovolně účastní babička. Je zřejmě zvyklá z dob minulých na strkanice z pověstných „front na banány“.
Pokud bylo záměrem této reklamní akce vyvolat v lidech autentický zážitek, může si firma Lidl gratulovat. Za takovou anabázi mi to ale nestálo. Raději si příště pustím nějaký dobový film. Nebo stylové retro ala Good bye Lenin! K tomu si ohřeju párky od Babiše a výsledný efekt bude stejný. Tak Good bye Lidl!
