V nedělních parlamentních volbách ve Venezuele zvítězila pravicová opozice. A to velmi přesvědčivě. Získala ústavní většinu a bude moci prosazovat změny ústavy. Co ale bude dál?
Na ekonomickém vývoji této jihoamerické země se významně podílí trh s ropou. Ten je v současné době v hlubokém propadu. Uvolnění produkce ropy na pátečním zasedání zemí OPEC zapříčinil prudký propad cen černého zlata. Nová vláda bude mít problematické postavení a z oslav volebního vítězství může být pořádná kocovina.
Pro česká média je to sice marginální, ale převážně pozitivní zpráva. Ne náhodou nad ní nejvíce plesají tak odpudivé figury, jako je třeba Tomáš Klvaňa. Příznačně se tento agilní moderátor komunistické televize z dob minulého režimu stal později nekritickým obdivovatelem všeho amerického a zavilým nepřítelem všeho socialistického. Jeho snaha o vybudování amerického radaru v brdských lesích je jen jednou z jeho vizitek. Tento propagandista se neštítil napadat všechny své oponenty i z řad odborné veřejnosti, například vedoucího Ústavu radioelektroniky Vysokého učení technického v Brně, profesora Zbyňka Raidu. Nyní je tedy radostí bez sebe, že po 16 letech úspěšné vlády levice se karta obrací. To je ale normální proces v demokratickém zřízení. Jaké problémy měla venezuelská společnost před nástupem Cháveze, už nezmiňuje. Například tzv. „Caracazo“, masakr v roce 1989, kdy nově zvolený prezident Pérez nechal střílet do protestujících. Jeho výsledkem bylo nejméně 276 mrtvých.
Iberoamerikanista profesor Ivo Barteček říká: „Obecně lze konstatovat, že Latinská Amerika je optikou Evropy „levicově“ orientována. Vždy varuji své studenty či posluchače – v Českém rozhlase, nečiňte rovnítko u evropské a latinskoamerické levice, ani u latinskoamerické a evropské pravice! Latinská Amerika má odlišnou historickou zkušenost a žije v jiném čase než „naše“ Evropa. To zásadní. Symbolicky i historicky to stále souvisí s bojem Latinské Ameriky o samostatnost ve vztahu ke Španělsku a k impériím obecně. Před dvěma sty lety formuloval koncept budoucnosti a samostatnosti Latinské Ameriky Simon Bolívar.“
Právě k postavě „Osvoboditele“ Simona Bolívara se bývalý venezuelský prezident Hugo Chávez často odkazoval. V průběhu 90. let (před nástupem Cháveze) se životní situace milionů Venezuelanů rapidně zhoršila. Jeho politika pomohla osvobodit ty nejchudší, snížit negramotnost, dětskou úmrtnost a nezaměstnanost. Za pozitivní přínos lze také považovat zejména komplexní zpracování otázky lidských práv, zahrnutí práv domorodých obyvatel a řešení otázek spojených s ochranou životního prostředí. Také došlo k posílení funkce referenda, které dokonce umožňuje odvolání prezidenta. Na druhé straně stojí spousta sporných věcí. Ústava posiluje pravomoci prezidenta a vzniká tzv. institut zmocňovacího zákona. Pokud tento institut schválí Národní shromáždění, může prezident vydávat prezidentské dekrety o síle zákona, které přitom nemusí být konzultovány či schváleny parlamentem. Toho právě může využít prezident Maduro a vládnou pomocí právě těchto prezidentských dekretů.
Nyní si Venezuelané zvolili novou cestu. Jaká bude, záleží jen na nich. V minulosti si vměšování ze strany „Velkého bratra“ užili už dost. Doufejme, že to nebude ta druhá z možností hesla „Socialismus nebo smrt“.
